Archive for the ‘Můj román’ Category

Kapitola další – zkouším hledání

Úterý, Březen 2nd, 2010

Kdo by nechtěl najít komnatu plnou zlata? Třeba já – na takovém zlatě je spousta krve a to není zrovna můj styl…Nicméně písmo vyzařovalo ladnost a  velkou nesmyslnost. Ladnost písma budila dojem, že pisatel přepisuje z něčeho – co už má dávno zapsané. Ono taky psát šifru z ruky moc nejde. Šifra byla dost asi složitá, nepoznal jsem nic, co by mě mohlo nakopnout. Trošku připomínala šifru Vigenerovu, ale to byla jen první hloupost co mě napadla. Jak z shluku písmen a číslic poznáte šifru? No nijak přece, je to blbost. Podle mě to ten můj člověk nezakodoval normálně – prostě je tam nutný šifrový kód. Třeba tzv. Vermanova šifra…nevím zda mu byla známa, ale je svým způsobem nerozlušitelná. V dnešní době počítačů je to asi pohoda, nicméně pokud člověk nemá heslo – špatenka. Takže zbývá pár věcí…rozluštit kod s tím co máme. Mám knížku, dopis, žádné evidentní klíčové slovo. Žádné heslo. Ten člověk neměl PC k dispozici. Kódoval nějakým normálním způsobem, jak? Třeba na to přijdeme, až ukáži dopis. Pokračování…

Začátek

Neděle, Únor 14th, 2010

Nu po další večeři jsem se začal zabývat dopisem. Byl datován dnem 12.6.1970. Jeho text byl psaný rukou, která je zvyklá psát, byl to nádherný rukopis člověka, který psal celý život. V hlavě mi utkvělo hlavně to AHOJ TOBĚ – že by nějaký soudruh psal soudruhovi? Už v dalších řádkách jsem poznal, jak moc se mýlím…Pisatel dopisu, nejenom, že byl asi velmi inteligentní, hlavně měl zcela jasno i ve  svých politických názorech. Poslední stránka dopisu byla zvláštní – byla tvořena písmeny bez ladu a skladu, sem tam číslo. Tentýž krásný rukopis jako v učebnici. Po přečtení jsem byl zcera ve varu. Podezíral jse lidi z antikvariátu, že mě zkouší a točí na skrytou kameru. Ne, blbost…tohle musí být buď pravda anebo…to sem dal jen, že si chce hrát. Dopis se stále upínal, a to stále více a více na zprofanovanou Jantarovou komnatu. Pan Josef Brůžek, profesor někdejšího sboru, pisatel dopisu i doplňovatel dané učibnice ji objevil. V době, kdy nacisté táhli tento poklad, nezůstal ani v Krušných horách ani ve Zbirohu. Je ukryt v Brně. Tato zpráva byla pro mě šokem. Dalších dvě strany byly spíše o tom, proč nikomu nesdělil daší podrobnosti. Byl to antikomunista a nechtěl je nikdy podporovat. Nicméně úložiště zná, ale nechce ho nechat nějakému ňoumovy (no nenapsal to takhle – napsal “ člověku, co chce, ale nic nenabízí“ )…proto dáva svoji vlastní šifru…Pokračování příště

Kapitola dva – Poznání

Neděle, Únor 14th, 2010

Až doma jsem se po nezbytné večeři rozhodl obsah zkoumat. Nevrhl jsem se rovnou  na dopis, snad proto, že poznámky zvyšovaly moje napětí. Ten člověk už středoškolákům přibližoval taje maticových rovnic a řešení 4 neznámých pro jeho žáky musela být malina. Jeho pevné a lehce ledabylé písmo prozrazovalo jeho velký cit pro lidi věku pod dvacet let. Musel to být dle mého i oblíbený učitel, drobným písmem vpisoval svoje poznámky, občas je lehce škrtnul a nadepsal doplnění. Bylo tam třeba o studentovi, který rád lepí letadla a měl velkou zálibu v první světové válce. Bohužel matematika pro něj byla španělská ves. Profesor nelenil a vymyslel příklad na 4 neznámé. Zabalil ho do hávu přestřelek první světové války. Je totiž rozdíl, když vám někdo dá rovnici o neznámých x, y, z , v a když vám to zabalí do příběhu čtyřech letadel, které letěly zneškodnit nepřítele. Příběh to byl celkem dlouhý, popsaný po všech volných místech rozložené dvojstrany. Protože už nezbylo potřebné místo, přilepil profesor pár doplňujících papírků. Bylo to jako Cesta do hlubin študákovy duše. Celou úlohu zadal jako domácí úkol. Protože nešlo o klasické vzorečky, úkol neměl nikdo správně – až na onoho studenta. Když mu profesor psal do deníčku jedničku a ptal se, jak na to přišel, student řekl, že to nebylo moc těžké. Po vyučovani si ho ucitel vzal do kabinetu a ptal se, jak na to došel. Student mu vysvětlil, ze doma si dal 4 letadla na základovou čáru s daným palivem, náboji i spotřebou a na základě toho došel po pár hodinách k tomu, které letadlo se mohlo vrátit…Profesor mu dle poznámek řekl, že postupoval správně a že pokud by si to převedl na 4 jednoduché rovnice, tak to má hned. Student zřejmě chvíli koukal, pak pochopil a od té doby měl nejhorší známku dvojku. U maturity z matematiky pak dostal hodně otázek, všechny je zvládl za jedničku, nicméně se hodně lidí podivovalo, proč místo proměnných říká jim neznámé názvy bojových letadel…

Kapitola jedna-Úvod

Neděle, Leden 10th, 2010

Tak jsem byl zase v Brně. Brno mám rád, tady jsem studoval, chodil na super pizzu na Českou a poznal spoustu fajn lidí. V pátek jsem byl ve svém oblíbeném antikvariátě. Ten sídlí ve spodním patře v ulici Rašínova. Jo to je ta, co jde ze Svoboďáku. Po levé straně na tuhle antikvu tak po 40 metrech určitě narazíte. Chodil jsem tam kupovat skripta a moje oblíbené detektivky. Jsem trochu blázen do detektivek. Mám rad kvalitní díla i brak, oboje mě zkrátka naplňuje. U kvalitních vím, že to asi tak šlo zažít, u nekvalitních hledám chyby a říkám si, udělal bych to lépe. Jsem každopádně velký fanda Agathy, nebo Conan Doyla. Co mám ještě strašně rád, je matematika. K čemu jsou dobré derivace a integrály jsem ovšem poznal až jsem dostudoval. Nikdy jsem je nepoužil v praxi, ale kdybych potřeboval, už bych věděl jak na to.

Do obchodu jsem vešel normálně, pozdravil, a už jsem se hrnul k detektivkám. Bohužel nic nezabralo, žádný tahák tam nebyl. Tak jsem prolezl technickou (hlavně elektro) literaturu a pak hledal v sekci matematika. Bylo tam překvapivě hodně věcí, našel jsem knížku o statistice, kterou jsem kdysi sháněl a pár knížek o integrálním počtu. Řikal jsem si, co vlastně hledám, když mě zaujala knížka zabalená v novinách. Kdysi se tak balily učebnice, ale teď? Byla to knížka z roku 1929 a pojednávala o algebře. Měla asi 180 stran, ale vypadala mnohem tlustší. Jen jsem ji lehce prolistoval a všiml si papíru, který z publikace vypadl. Hned jsem ho zvedl, aby obsluha neřekla, že trhám stránky a podíval se na něj. Byl to dopis psaný rukou. Začínal slovy AHOJ TY. Hm, stálo za to si ho asi přečíst, ale měl čtyři stránky formátu A5, nechtěl jsem tam zaclánět, takže jsem koupil celou knížku za 80 Kč a šel pryč. Znovu jsem ji ze zvědavosti rozevřel ve vlaku. Byla to středoškolská učebnice matematiky a v textu bylo vepsáno perem hodně doplňících informací. Byly to typické poznámky učitele, který chce mládež něco naučit a byly celkem trefné a hlavně správné. Učitel evidentně chtěl naučit, podle toho by to pochopil úplně každý. Rovnice o pár neznámých řešil přirovnáním k ředkvičkám, rajčatům a mrkvi. Tři neznámé, tři rovnice a vše plné zeleniny. Bylo to fakt jasné a já si vzpomněl na svoji matiku na střední…x, y, z se vedle zeleniny nemohly ani postavit…asi to byl fakt dobrý učitel. Dopis psaný rukou byl dlouhý a  já už v Tišnově vystupoval, nechám si ho na doma.